O moci a hodnotách

Předem úvahy předesílám, že jsem nečetl žádné Nietzscheho dílo a o jeho světonázorech vím na poměry jen poměrně zhruba, přesto z toho mála lehce tuším, že jsem mu ve svých úvahách poměrně blízko. Pokusím se pro jednoduchost vysvětlit teze postupným kladením otázek a odpovídáním.

Co je hodnota? Hodnotou je vše, co má pro nás nějakou cenu – může to být film pro estetickou potřebu, diskuze pro sociální potřebu, vynález pro rozumovou potřebu či zdravověda pro potřebu zdraví. To vše má pro nás nějakou hodnotu – věda, umění, lidská činnost obecně.

Co je společnost? Společnost je uskupení lidí, kteří přijímají určité společné hodnoty, přičemž každý člověk je individuum, tudíž uznává trochu jiné hodnoty než ostatní, ale v rámci společnosti podobné.

Co je člověk? Než odpovím na tuto otázku, vymezím krajní polohy člověka, které jsou však natolik ideální a teoretické, že se jim můžeme pouze blížit. Jednou krajní polohou je nadčlověk, který je tvořen čistou vůlí a druhou krajní polohou je archetyp, který je čistě jen uskupením hodnot. Obyčejný a reálný člověk je potom někde mezi tím – má určitou míru vůle a tam kde chybí vůle, si to vynahrazuje hodnotami. V souvislosti s tím si vzpomínám na zajímavý Nietzscheho citát:

Bůh a ctnost mi je tím, čím sám nejsem.

Aneb, snažíme se být úplnými lidmi a proto tam, kam sami nedosahujeme, stavíme hodnoty. Sníme o všem. Náboženství, umění, věda, to vše je jen lék na odvěkou lidskou touhu po růstu a po cestě k všemohoucnosti a – k moci. Přitom samotná moc vyvěrá právě především z vůle a chtějme nebo ne, základním prvkem naší společnosti je síla, moc, schopnost rozkazovat a zabíjet. Teď se na mě díváte jako na psychopata, který příliš četl Conana a hrál moc počítačových her. Ano, tyto věci se neposlouchají snadno, protože hodnotou dnešní společnosti je mír, ale je to pravda. Vždyť čím je vynucen mír? Hrozbou. Proč se nezabíjíme? Protože se bojíme. Ano, bojíme se následků, dalšího zabíjení, represivních složek, pomsty apod. Samozřejmě, dnes nezabíjíme z principu, z té mírové hodnoty, ze svědomí, ale co je to vše jiného, než jen velmi hluboko do podvědomí zakořeněný strach z následků naší činnosti, ona kantovská metoda tvorby morálního zákonu, kdy v prvé řadě myslíme na sebe. Tak to je, a i když jsem pacifista, odmítat to jako pravdu jen proto, že jsem ovlivněn dnešními hodnotami, by bylo pokrytectvím. Říkal to Hobbes, Kant i Nietzsche. Na pozadí všeho zuří latentní válka. Státy mohou mít dohody, ale nad nimi už není vyšší instance, která by zaručila jejich dodržení – opět je zde jen bojová síla. Je to chmurná pravda o světě, ale je taková. A – kdo dává světu hodnoty? Kdo rozhoduje o obecných společenských hodnotách? Samozřejmě opět mocný, opět vítěz, opět majitel armády, zabiják. Vítězové píší dějiny a vítězové určují morálku světa – neexistuje dobro a zlo, protože to jsou jen lidské pojmy. Kdyby druhou světovou válku vyhráli nacisté, dnes by se nikdo nad holocaustem nepozastavil, nikomu by nepřišel divný ani zlý. Byli bychom prostě bytostně přesvědčeni, že židé neměli právo žít – jenže naše hodnoty z 19. století druhou světovou přežily a nacismus byl poražen – pro nás naštěstí. Jako lidé válku odmítat můžeme, protože našich hodnot se nezbavíme, ale jako filozofové ne. Proto také tolik lidí kritizuje Nietzscheho – jenže on třeba měl pravdu, ale jen prostě řekl to, čeho se my v závislosti na naší kulturu bojíme.
„Jsi věřící?“

Jak prostinká otázka, kterou si můžeme v rámci běžného rozhovoru zaplnit mezi takové klenoty frazeologie jako „jak se máš“ nebo „jak jde život“ – spíše než o skutečnou výměnu informací dialogem se pak jedná spíše o jakýsi mluvený dummy text, aneb aby se mluvilo, přesto nic neřeklo. Položí-li někdo v našich končinách obvykle otázku „jsi věřící?“, očekává v podstatě jako odpověď pouhé dvě možnosti, z nichž jedna bude znamenat „jsem ateista“ a druhá „jsem katolík“. Jak strašně zjednodušující dělení, které vychází právě z potřeby rychle a jednoduše si svět zaškatulkovat do velkých a co všeobepínajících kategoriím a shrnutí všech lidí do pár velkých kup.

Povrchní otázka a na ní povrchní odpověď. Kdo se ptá, nepátrá, na co že se to vlastně ptá; a ten kdo odpovídá? Většina těch, co odpoví ateista, tak činí proto, protože jejich rodiče jsou také ateisté, protože chtějí jít s dobou a aniž by pátrali po tom, co je vlastně být ateistou a proč by měli být zrovna ateisty. Mnohdy se tak za slovo ateista skrývá spíše popis „dobrovolný agnostik“ aneb „nejsem pravý ateista, jen nemám chuť přemýšlet nad záležitostmi metafyziky a teologie“. A odpoví-li tázaný, že je věřící? Pak nejspíš má rodiče křesťanského založení, chodí do kostela, možná se dokonce modlí před večeří… …ale věří skutečně? A pokud věří, tak v co? Kolik z mladých lidí skutečně věří v Boha vykresleného církví a neprocházejí ceremoniemi jen pro určitý zvyk odkoukaný od příbuzných?

Zeptal-li by se mě někdo, jestli jsem věřící, neodpověděl bych vůbec. Co je to víra? Pokud slepé následování neprokazatelných dogmat, u kterých si nesmíme klást otázek, pak odpovím ne. Pokud je víra přesvědčení, že existuje nějaké vyšší vědomí, které se zajímá o nás lidi i o jednotlivce a které operuje s víceméně lidskými pojmy (láska, odpuštění, trest), pak odpovím opět ne. To vše je pro mě jednak transcendentní, tedy polem, kde můžeme jen hádat a naprázdno střílet a jednak příliš časové, vázané na danou kulturu a zdaleka ne tak stabilní, jak si někteří lidé jistě myslí – vždyť co je katolicismus? Jen hrstka z větví stromů křesťanského a takových metaforických stromů jsou v našem kulturním lese milióny, rostou, uhnívají, zelenají se a znovu opadají, jsou káceny i sázeny. Proč Ježíš? Proč ne Buddha? Proč ne Epikuros? Proč ne nejmenovaný vojín padlý třeba u Hastingsu? Proč ne prodavač párků odnaproti nebo kupříkladu Shakespeare? What if god was once of us? Věřit se dá téměř čemukoliv a na čemkoliv se dají vystavět dogmata – nejsou-li však podpořena rozumovými konstrukcemi, které přetrvávají (dedukce, indukce, analýza, dialektika), potom nebudou pro kulturní odkaz ničím víc, než jen kulturním dědictvím – jako slohy, obrazy a pověsti. Znamená-li však pojem „věřící“, že věřím v něco „za smysly“, potom ano.

Modrý člověk nemůže říct, že nějakému hnutí je plně oddán, nebo že mu plně věří. Nemůže říct, že je čistý komunista, čistý demokrat, čistý křesťan, čistý kantovec apod. Může si z každé větve vybrat jednu šišku a z ní jedno semínko a pak si zasadí z mnoha různých názorů a vlastního kritického náhledu svůj strom. Já? Já vidím správné teze v komunismu i špatné v demokracii… Přesto jsem spíše demokratem, než komunistou. Na všem se dá najít něco špatného a něco dobrého, jen to chce nebát se být jiný, ale i nebát se být stejný (mám názor jako všichni ostatní? proč ne – pokud jsem k němu sám došel zrovna jako ostatní, potom se nemusím považovat za konzumního a zmanipulovaného; ovšem – jen nemít ten názor jako ostatní, právě „proto“, že jej mají ostatní) a vybírat, přemýšlet. Přesto se člověk nikdy nedokáže plně oprostit od společenských hodnot. Už to jak jsem se narodil a jak jsem byl vychován ve mně vytváří názor, že vražda je špatná – ovšem to je až ono superego, které do určité míry můžeme modifikovat a mělo by nejspíš být vyváženě potlačené a přijaté, protože ve zvířeckosti naše společnost rovněž moudrost nehledá.

Myslím si, že syn filozofa spíše nebude dobrým filozofem a syn hlubokého křesťana nebude dobrým křesťanem. Můžu být jen rád, že se se mnou rodiče nikdy příliš nebavili o filozofii, umění ani třeba teorii matematiky, takže jsem si k těmto „vědám s individuální pravdivostí“ mohl najít cestu sám. A jen názory, ke kterým si dojdeme sami a které si tedy musíme sami sobě před přijetím za své argumentovat a podložit apriorní logikou, jsou dle mě pravé – přesto se mohou měnit a to jsou snad ještě reálnější, neboť prochází genezí.

Jistě si teď říkáte – nihilista. Ale ne, já si nemyslím, že je možné udělat si názory z ničeho apriorní cestou – vždy pozorujeme subjekt a vždy jej pozorujeme zrovna metodou, ke které jsme právě vychováni. Ovšem je v tom třeba správné míry – pozorovat čiré dění z první osoby, nikoli zprostředkovaně je pro mě jedna z pravých cest k onomu pomyslnému milníku, kdy se člověk může nazývat moudrým. Tím také opětovně nekousávám problematiku naší dnešní demokracie. Koho máme volit? Málokdo má to štěstí znát vysoké politiky osobně a zbývá mu tedy jen důvěřovat médiím, které nebudou nikdy objektivní – ano, mohou se snažit o podávání fakt, ale už jen tím, že nemohou odvysílat všechno a omezují se tedy jen na sestřihy, už tím je, třebas nevědomky, některému aspirantovi na funkci nahráváno do karet a jiný naopak může jít z kola ven jen kvůli „smůle“.